Proč pracovat s dětmi

Zeptejte se ve školce „Kdo z Vás umí malovat?“ a všechny ruce vystřelí nahoru. Samozřejmě že umíme malovat – všichni. Co umíte namalovat? Všechno! A co takhle psa, jak v džungli požírá hasičské auto? No jasně! Jak to chcete velký?

Kdo z vás umí zpívat? Všechny ruce nahoře. Samozřejmě že umíme zpívat! A co umíte zpívat? Všechno? A co když neznáte slova? To nevadí, vymyslíme si je. Začneme! Teď hned? Proč ne!

Kdo z vás umí tancovat? Zase sto procent hlasů. Na jakou hudbu nejradši tancujete? Na každou! Jdem tancovat! Teď? No jasně, kdy jindy?

Hrajete rádi divadlo? Ano! Hrajete na nějaký hudební nástroj? Ano! Píšete básničky? Ano! Umíte číst, psát a počítat? Ano! Zrovna teď se to učíme.

Jejich odpověď je vždycky Ano! Znovu a znovu Ano! Děti jsou sebevědomé, dychtivé něco se naučit a jejich zdroje jsou nevyčerpatelné. Dosud je všechno možné.

Zkuste ty stejné otázky položit na vysoké škole. Jen malá část studentů zvedne ruce, když se jich zeptáte, jestli dovedou kreslit, tancovat, zpívat, malovat, hrát divadlo nebo hrát na nějaký nástroj. A nezřídka ti, co ruce zvednou, odpověď doprovodí výčtem různých omezení: „Já hraju jenom na piano, maluju jenom koně, tancuju jenom rock and roll a zpívám si jenom ve sprše“.

A když se studentů zeptáte, proč ta omezení, tak vám řeknou, že nemáte talent, není to jejich hlavní předmět anebo nic z toho neprovádějí už od třetí třídy, případně, a to je to nejhorší, že se stydí před ostatními zpívat, tancovat nebo hrát divadlo. Dovedete si představit, jak by na tu otázku reagovalo ještě starší publikum. Odpověď: Kdepak, nic takového.

Kde se to mezi školkou a univerzitou pokazilo?

Co se stalo s tím ANO! samozřejmě?

Robert Fulghum, Ach jo(1991)